Pivídky doporučují:

Český pivní atlas - online prodej

Recenze zde


Pivídky na Facebooku

Novinky

10.9.2017 - Několik novinek v mapě českých pivovarů: přidány pivovary U Přeška Přeštice (kraj Plzeňský), Mlýn Štětí (Ústecký), Soběšický pivovar (Brno), Hnanice (Jihomoravský) a Krásenský pivovar z kraje Zlínského. Na Moravě pak došlo i k jedné velké pivovarské ztrátě, výrobu přerušil státní průmyslový pivovar Vyškov a vzhledem k jeho nejasné budoucnosti ho musíme prozatím z mapy odebrat.

24.8.2017 - Přidán nový článek: Africká královna ve Vrchlabí.

3.8.2017 - Omlouváme se za prodlení, konečně jsme aktualizovali mapu ČR (včetně příhraničí) i Slovenska, dle krajů: Praha: Hostivar H2; Plzeňský: Kalikovar; Ústecký: Špitt a Knajzl; Liberecký: Volt (konečně v Jablonci); Královehradecký: Jungberg; Pardubický: Dašice; Jihočeský: Horní Chrášťany; Vysočina: U Sudu a Trojan Telč; Olomoucký: Jelpl; Moravskoslezský: Dejf a Heřmanický, plus pivovar Albrechtice je konečně přestěhován ve stejnojmenném městě. Jdeme na Slovensko - Nitrianský: Zámčan; Banskobystrický: Predná Hora; Bratislava: U Ábela; A konečně polské příhraničí, to už bez krajů: Brieger a Mariacki. Plus pravidelné opravy a drobnější aktualizace. Uf, toť vše!

Archiv

Tácek Pivídek

Gifty.cz - výhradní dodavatel tácků pro Pivídky

Země splněných přání

(věnováno mým universitám a všem jejich profesorům)

Po delší době opět uvádíme povídku, kterou nám laskavě zaslal náš čtenář a renomovaný spisovatel, Viki Shock, kterého někteří neváhají přirovnat k přibližně dvaceti nejvýznamnějším spisovatelům všech stylů a epoch (viz autorův profil).



Prolog

Pětatřicátníci Ervín, Valerián a Kryšpín byli nerozluční kamarádi, kteří pravidelně popíjeli v hospůdce páté cenové skupiny U chcíplý kočky. Když říkám popíjeli, mám tím na mysli, že do sebe házeli piva jako o závod a „udělat nějakou tu flaštičku“, to pro ně taky nebyl velký problém. Nikdo z nich neměl žádnou stálou práci, ale peníze na hospodskou kratochvíli si přesto vždy dokázali celkem snadno obstarat. Onehdy se jako obvykle sešli v notně zakouřených prostorách U kočky, zasedli ke třem čerstvě natočeným plzničkám, zapálili si startky, objednali si tři fernýtky a začali debatovat o starých známých. Na přetřes přišel tentokrát pan Hynek.

„Tak si to chlapi představte, že von, ta svině, má barák, dvě auta a takovou udělanou, kozatou jednadvacetiletou bárbínu,“ spustil Ervín „a peněz má, že by s nima moh dláždit Benátky! Jak je to možný? Dyť to byl vždycky takovej trouba, že jo?“

Valerián akorát upil půlku piva, mocně si říhl a moudře pravil: „To víš kamaráde, jenže von na rozdíl vod nás umí pořádně anglicky a má vysokou. Ten se na to nevyflák hned po matuře jako my. Ale hlavně dokázal rozjet fungující firmu. To je panečku hlava!“

„Von a rozjet firmu, jo?“ nevěřil Ervín. „To musí bejt ňáká blbost, dyť ten vůl by nedokázal rozjet ani ježka na silnici, natož firmu!“

Kamarádi se jen potutelně usmívali, popíjeli a pokuřovali, zatímco Ervín si roztržitě prohrábl zbytky vlasů za uchem, zatvářil se dost nechápavě a pokračoval: „Von prej už teď nemusí na práci ani hrábnout, pan podnikatel! Takhle mi to řek, že už je za vodou, že už se prej bude do konce života jenom válet. A my abysme tady vyžírali ten sajrajt, co?“

Do věci se vložil Kryšpín: „Ervíne, ser na Hynka i na tu jeho buchtu. Hele, z toho válení mu taky muže prdnout v kouli. To sem znal jednoho a ten taky vydělal najednou balík a potom normálně, vole, nevycházel z baráku. Žrádlo si vobjednával do domu a nikoho nechtěl vidět. Hele, a za měsíc se za nim přijeli podivat rodiče, dostali se až k němu do ložnice a von tam ležel na posteli a měl tam příšernou spoušť a smrad. Von se totiž už pak z tý postele ani nezvedal, aby si došel na hajzl. Von už pak prostě dělal jenom pod sebe. Se z těch šušňáků prostě uplně pošahal.“

Ervín se opět zamyslel: „Hmm, to je fakt divný. Ale představ si tu možnost, víš, jenom teoreticky, že by ses fakt moh furt válet a dělat už jenom pod sebe. Tak to už seš jako fakt za vodou, ne?“

„Anebo v pěknejch sračkách, ty ementále!“ komentoval to Valerián, který právě dopil pivo a típnul nedopalek do popelníku.

„Hlavně přestaň kecat a neflákej se!“ povzbudil ještě Valerián Ervína, který zatím vypil jen půl piva a nyní se snažil dohnat kamarády.

V tu chvíli k nim přivrávoral opilý hostinský se dvěma sklenicemi černé kávy a snažil se jim je vnutit.

„Ale my sme žádný kafe nechtěli, to ste se musel splést,“ odmítal kávu Kryšpín a vyfoukl na hostinského cigaretový dým.

„My si objednali tři fernety, ale na ty ste asi zapomněl,“ vložil se do rozhovoru Valerián, a vzápětí postavil prázdný půllitr hostinskému na tác s kafem. „ A kdybyste nám k nim moh donýst eště tři pivča, jo? Díky.“

„Tak kdo teda ty kafča chtěl, hergot?“ ptal se dezorientovaný hostinský sám sebe, ale nahlas. „Co já s nima teď budu dělat?“

„No tak jedno byste si moh vypít sám,“ spustil Valerián, „abyste si vzpomněl, kdo si je vobjednal, že jo?“

„A co s tim druhym?“ optal se ho podroušený hostinský a téměř nábožně očekával odpověď, od níž si sliboval, že vyřeší jeho momentální problém, který pro tuto chvíli považoval za zásadní.

„Já bych věděl, ale vy byste se na mě asi naštval,“ odpověděl Valerián hostinskému a připálil si cigaretu.

„Asi že bych ho vypil taky, ne?“ zkoušel to hostinský.

„Ale kdepak, to přece takle nemužete pít jedno kafe za druhym, to neni dobrý na srdce,“ pustil se do přednášky Valerián, poté co mazácky vypustil kouř nosem.

„Ale helejte se, je tu jedna taková možnost, ale to jenom, kdybyste chtěl, teda kdybyste vopravdu jó moc chtěl, tak byste si to druhý kafčo moh krááásně pomalouuunku vylejt do rozkroku, a to byste byl ale hned probranej.“

U stolu se strhnul řehot a zdegenerovaný hostinský naprosto vyvedený z míry odešel zpátky k pípě, kde skutečně jedno kafe rychle vypil, aby se trochu vzpamatoval.

„Hele, ten je zlitej jak alík, co?“ zasmál se Kryšpín.

„Co jak alík,“ oponoval mu Ervín „ten je jak doga!“

„A už se nám to nese!“ zaradoval se Valerián, když jim za chviličku kolega opilého hostinského přinesl piva a fernety.

„Kucí, tak popojedem! Nástup ke strojům!“ zavelel Valerián, přičemž pozvedl k hospodskému nebi štamprdle a všichni tři si přiťukli.

„Ostrý loket, krátký švih!“ zvolal Kryšpín, zaklonil hlavu a frajersky do sebe kopl ferneta, stejně tak jako Valerián.

„A do hajzlu s Hynkem!“ neodpustil si ještě prohlásit Ervín, než vyzunkl panáka.

„Brrrrrrrr! A svět se hned zlepšil!“ ozval se Valerián hned, jakmile nabral dech po polknutí alkoholu rakvové příchuti.

V ten moment se od pípy ozval bolestivý výkřik přecházející z barytonu do fistule. Kamarádi se podívali tím směrem a přes hustou clonu cigaretového dýmu zaznamenali už jen záda opilého hostinského, jak mizí na záchod, odkud byl vzápětí slyšet proud prudce puštěné vody.

„Ty krávo, Valeriáne, von to snaď fakt udělal, ten mamrd si vopařil péro nebo co?“ řekl udiveně Ervín a pak se všichni tři rozřehtali jako řehtačky.

„Ježiši, to je vůl,“ okomentoval to Valerián se slzami smíchu v očích.

„Každopádně je zralej na záchytku, a to prej dneska příde na pěkný prachy,“ řekl Kryšpín a mocně upil piva.

„Cha cha cha, sem si vzpomněl na jednu příhodu ze záchytky, cha cha cha!“ smál se Valerián.

„Tebe někdy vodvezli na záchytku, jo?“ ptal se Ervín.

„Depak, mě ne. Ale znal sem ze základky kluka, menoval se Kakáč. Da-ni-el Ka-káč,“ deklamoval Valerián a snažil se zastavit smích svých kamarádů, který vypukl po vyslovení jména Kakáč.

„Fakt vy volové! Tak neblbněte, dyť sem eště nic neřek. Tak ten Dan Kakáč byl muj kamarád. Po základce sme se nějakou dobu neviděli, asi tři roky, a když sme se pak potkali, vypravoval mi, jak potkal našeho bejvalýho učitěle češtiny, kterej se zase menoval Sekáč, tušim Bohumil Sekáč, ale to byl fakt sekáč.“ Také jméno Sekáč vzbudilo zasloužené ovace smíchu.

„Tak ten Sekáč vypadal tak trochu jako Waldemar Matuška, mohlo mu bejt tehdy tak čtyřicet, když sme chodili do školy. Všichni ho měli rádi, byl to férovej učitel a měl takový vtipný poznámky k nám žákům, když někdo zlobil, třeba jako: Až bude svátek blbečků, přinesu ti kytičku, jo a taky napsal knížku vo Eduardu Štorchovi. Všechny holky ze třídy jí tenkrát měli a nechali si jí vod něj podepsat. Já jí teda v životě nečet, ale to je jedno. Prostě de vo to, že ten muj kamarád Kakáč, když mu bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, tak se hrozně vožral, vypil snaď sám láhev vodky, přišel domu, vychcal se do akvárka a pak začal mlátit svojí ségru a nadávat svý mámě. No a ta na něj zavolala policajty, který ho vodvezli na záchytku. A když se ráno Kakáč probudil přivázanej k posteli, tak otočil hlavu k protější posteli, kde zmerčil povědomej ksicht. A tak se zeptal: Nejste vy náhodou pan učitel Sekáč? A Walda Matuška z druhý postele mu povídá: No, to sem. A ty si Dan Kakáč, že jo? Tebe sem učil.“

„Cha cha cha, cha cha cha!“ Ervín a Kryšpín se řehtají na celou hospodu.

„A tak se stalo,“ pokračoval Valerián „že se učitel a jeho žák sešli na záchytce. Ten učitel tam prej byl za to, že ho nechala ňáká ženská. A von se teda vožral a pak jí volal z telefonní budky. A když mu ta ženská zavěsila, tak von tu budku vzteky rozmlátil, no a za to ho policajti sebrali.“

„ Á cha cha cha!“ smáli se Ervín s Kryšpínem „Učitel češtiny a rozfláká telefonní budku, a eště potká na záchytce svýho žáka, no to se ti, voe, povedlo, cha cha cha!“

„Ten Kakáč byl taky dobrej, v sedmnácti vypít sám láhev vodky, to byl asi vodkojenej maltoferochínem, ne?“ ptal se Ervín.

„Maltoferochín?“ podivil se Valerián. „Co to je, to neznam.To je ňákej fet z malty nebo co?“

„Tys to v životě nepil?“ divil se Ervín. „Mně to rodiče kupovali, dyž sem byl malej. Vám né? To bylo takový slabší víno, který obsahovalo železo a prodávalo se v lékárnách, páč bylo jako výživný. Mně tim naši doma napájeli, abych prej byl zdravej.“

„Cha cha cha,“ smál se Kryšpín „Kdyby tě teď tady viděli s náma, jak do sebe vobracíš paňáky, tak by si asi vytrhali všechny vlasy, co z tebe díky nim vyrostlo. Udělat takhle z kluka alkoholika, no já se poseru!“

„Klidni hormón, vole!“ na to Ervín „To mám přece pod kontrolou, né?“ a vypil naráz půl plzně.

„Já si teda maltofrochýn, nebo jaks to řikal, nepamatuju, ale vzpomínam si na tvrdolín. Víte co to byl tvrdolín?“ nasadil brouka do hlavy kamarádům Valerián.

„Ježiši, to je ale nablbej název, zní to jak Frýdolín,“ komentoval to Ervín.

„To asi bylo něco jako Vijagra, ne?“ hádal Kryšpín.

„To seš celkem blízko, jenže tvrdolín se dával, ty vole, plemennejm bejkům, aby mohli voplodňovat krávy,“ uvedl na pravou míru stav věcí Valerián a pokračoval: „To mi právě jednou na základce řikal spolužák, že byl na ňáký svatbě svejch příbuznejch na vesnici a tam, ty vole, ze srandy nasypali kamarádi ženichovi tvrdolín do pití, aby si jako s nevěstou fakt užil tu svatební noc.“

„Nó, dobrý čímani,“ komentoval to Ervín.

„Jenomže se to zvrtlo,“ pokračoval Valerián „protože to omylem vypila nevěsta.“

„Takže vona pak byla rozhicovaná místo něj, jo?“ ptal se Kryšpín „Ale stejně si to mohli užít dobře voba, ne?“

„Jo, to by možná mohli,“ kontroval Valerián „jenže nevěstu vobjevili chvíli potom, co to vypila, jak si to na zemi u záchodu rozdává s nohou vod stolu!“

„Ó ho ho hó!“ chechtali se Ervín a Kryšpín „No to je nátěr! A jak to dopadlo?“

„No prej z toho byl pěknej průser,“ na to Valerián „Nevěstu vodvezli někam do nemocnice a dál už to nevim.“

„Hele, já sem už zase na suchu, zavolejte někdo to vopařený trdlo ze záchodu, ať nám přinese další rundu,“ prohlásil Ervín, který dopil druhé pivo a zmínkou o opařeném hostinském pobavil kamarády.

„Háló! Tři piva a tři fernety!“ zavolal Valerián na střízlivého a neopařeného hostinského, který právě procházel kolem, a típl další cigaretu, aby si hned zapálil novou. Hostinský byl za chvíli zpátky s další rundou, a tak to šlo ještě nějakou chvíli, dokud nebyli všichni tři kamarádi úplně tuzí a v bezvědomí.

Epilog

„Ty vole, to byl teda nářez!“ ulevil si Ervín, když se probral z alkoholického deliria pod stolem v notně zakouřených prostorách hospůdky páté cenové skupiny U chcíplý kočky.Těžce se vydrápal na svou židli a skrze těžkou kouřovou clonu tušil siluety kamarádů. A hned si zapálil cigaretu, aby se probral.

„To mi povidej,“ ozval se ochraptělý hlas, nejspíš Valeriánův.

„No, já se teda zmastil, jak papír vod sekaný,“ bylo slyšet bručení Kryšpína.

„Mně se teda zdála pěkná blbost,“ spustil Ervín.„že už byl jako večer a já zas potkal toho zazobanýho Hynka, ale vypadal už vo dost starší, a takovou sem mu jí fláknul, až upad na zem. No jo, jenže von si pak mobilem zavolal policajty a já byl tak na kaši, že sem se nemoh bránit, když mě nakládali do auta. A Hynek dal každýmu z těch policajtů litr a voni mě vodvezli autem za město a tam mi teda dali pěknou nakládačku. A Hynek tam byl taky, smál se mi, nakonec mě kopnul do břicha a křičel na mě, jestli bych chtěl, aby mi pečený holubi lítali sami do huby. A pak mě praštil policejním pendrekem do vobličeje, a zlomil mi nos, až mi tekla malinovka. A pak sem se ráno probral někde na louce, takže sem musel šlapat pěšky po silnici zpátky do města a nikdo mě nesvez.“

„Teda kamaráde, to nebylo moc hezký delírko,“ zhodnotil Ervínovo vyprávění Valerián.

„A co ty? Co se ti zdálo, kdes byl ty?“ zeptal se Valeriána Ervín.

„No, já…,“ Valerián se usilovně nažil rozpomenout, co se s ním dělo od doby, kdy přestal vnímat svět., ale jeho mozkovna mu žádné odpovědi prostě nenabídla.

„…já fakt nevim,“ ošíval se nevrle Valerián „Pozdějc se snaď rozpomenu.“

„Co takle bílý myšky,“ zkoušel mu napovídat Ervín „neviděls?“

„Di do prdele s myšema, vole!“ utrhl se Valerián na Ervína.„Ty tvoji pečený holubi mě pronásledovali, abys věděl!“

Ervín se rozchechtal, až se rozkašlal: „Jak to, pronásledovali?“

„Páč kamaráde sice lítaly lidem do huby,“ vymýšlel si Valerián narychlo svoje vlastní delirium „jenže lítali hodně rychle a byli tak velký, že ti ucpaly chřtán, takže ses buď zadávil anebo tě trefili do hlavy, a v tý rychlosti to byla taková šlupka jako by tě trefil bumerang, takže si po tý ráně natáh brka, a tak holt bylo lepší před nima zdrhnout.“

Ervín s Kryšpínem se smáli dýchavičným smíchem starých astmatiků.

„A to se ti fakt zdálo, jo?“ otravoval zase Valeriána Ervín „nebo sis to teď vymyslel?“

„Ty chytráku, a jak by mě asi takovádle blbost mohla napadnout, co myslíš?“ kontroval Valerián.

„No a ty?“ zeptal se Ervín Kryšpína „co se zdálo tobě?“

„No, to snad ani nechtějte vědět,“ odpověděl neochotně Kryšpín.

„Nekecej a vybal to!“ zavelel Valerián.

„No, mně se zdálo, že mi před vočima naráz uběhlo třicet let a vy dva ste tam byli celou dobu se mnou,“ odpověděl Kryšpín.

„Cože?“ ptal se Ervín „Co je to za blbost? To se ti fakt zdálo? Tak nám to pěkně vyklop celý vod začátku.“

„No prostě,“ rozpovídal se Kryšpín „seděli sme tady U kočky až do rána jako vždycky, pak sme se vodprdelili domu a takle se to vopakovalo furt dokola, ale hrozně rychle a trvalo to celejch třicet let, nekecam! Naše ženský se s náma rozvedly a vykoply nás na ulici, tak sme se dohromady složili na takovej levnej podnájem. Těch našich kšeftíčku ubejvalo a pak už sme na to uplně srali a začli chodit na pracák. Ale tam nás za ňákej pátek už taky měli dost, takže sme začli docházet na sociálku, a z toho podnájmu nás vykopli, a tak sme pak přespávali v ňákym sklepě, ale po čase nás vyhodili i votamtaď, takže sme se zabydleli na nábřeží pod Palackýho mostem v takovejch větších papundeklovejch krabicích, a začali sme somrovat cigára, ňáký drobný, lahváče a tak. Začas už sme normálně žebrali u Karlova mostu. Dyž nám pak bylo šedesát, tak nám sice přiklepli důchod, ale hrozně malej, tak sme holt somrovali a žebrali dál a zůstali sme pod mostem. Ale přitom sme furt chodili sem ke Kočce každej den a dávali si plzeň s fernetem.“

Kryšpín dovyprávěl svůj sen a rozhostilo se hrobové ticho. Ticho, které náhle přerušil ostrý hlas hostinského: „Tak, a bude se platit, pánové, platit! A s tou sekerou vod minula to dělá dohromady čtyřistašedesát pět korun českých!“

„Cože? Jak vod minula?“ ptal se Valerián přízračné postavy hostinského, která vystupovala z kouře obklopujícího jejich stůl.

„Slyšíš dobře, ty starej somráku! Nechali ste mi tady včéra sekeru tři kilča a vodešli ste bez placení! Tak teď to koukejte všecko zacálovat!“ Jak mi to řek ten drzej chlap? pomyslil si Valerián Ty starej somráku? Dyk je mi teprv pětatřicet, nemužu přece eště vypadat tak vopotřebovaně, aby mi takle někdo řikal.

Vtom někdo vyšel ven a nechal dokořán otevřené dveře a dovnitř špeluňky vnikl s čerstvým a studeným zimním vzduchem dravý vichr, který rozfoukal všudypřítomnou kouřovou mlhu. Díky této příhodě se Valeriánův zrak nečekaně prudce zostřil, asi jako by si náhle nasadil brýle s šesti dioptriemi na jednu každou oční bulvu a překvapeným pohledem utkvěl na svém okolí. Pane bože, ať to neni pravda! modlil se v duchu Valerián, protože to, co viděl, ho k smrti vyděsilo. Toho mladého hostinského tu ještě nikdy neviděl, což by mu ani tak nevadilo, třeba ho sem vzali jen na výpomoc. Ale místo jeho dvou kamarádů seděli naproti Valeriánovi dva zanedbaní chovanci nějakého hodně levného domova důchodců. Jeden z nich měl jako by scvrklou, úplně plešatou hlavu, ale zato měl dlouhý bílý plnovous, který si právě, zřejmě nechtěně, máčel v pivním půllitru. Nos měl křivý, jako by ho měl kdysi přeražený. Druhý měl na hlavě zbytky čehosi šedobílého, co by se snad mohlo kdysi dávno při troše fantazie podobat vlasům a jeho zpuchřelému obličeji trůnilo několikadenní bílé strniště.Valerián se pozorně zadíval do očí ve scvrklé hlavě vousáče a náhle zesinal. V jeho vypitém mozku, děravém jako cedník, docházelo k závažným poznatkům. Tenhleten dědula s tim křivym nosem, ten mi tak trochu připomíná Ervína, ty jeho voči… a ten druhej… Ježiši, dyť to je celej Kryšpín zamlada, ale tenhle je starší, asi tak vo sto let! A Valerián si sáhl oběma rukama na vlastní obličej. Nahmatal na něm kůži drsnou jako smirkový papír. Potom si sáhl na hlavu, kde nahmatal jen několik málo řídkých a mastných vlasů, bradavice, které nikdy dřív neměl a něco jako tukové kuličky. Konečně se podíval na své ruce. Byly žilnaté a vrásčité. Takže Kryšpín a ten jeho sen…docházelo pomalu Valeriánovi … to nebyl sen, to byla pravda, panebože, to se dovopravdy stalo a jenom Kryšpín si to byl schopen zapamatovat, i když si myslel, že se mu to jenom zdálo, a já a Ervín, my sme těch třicet let projeli jako na horský dráze, furt nakalený mimo sebe a najednou je to všecko pryč! Panebože! A Valerián nahlas zaúpěl. Mezitím se jeho kamarádi skládali na útratu, přičemž jim chybělo ještě asi stodvacet či stotřicet korun. Zdecimovanému Valeriánovi se zdálo, že jsou s touto „novou“ situací nějak podezřele smíření. Jako by je to vůbec nepřekvapilo, jako by o tom už věděli z dřívějška či co. Teď, když se rozplynul kouř, museli přece vidět, jak za ten jeden večer v hospodě strašně zestárli, tak jak to, že jsou tak bohorovně klidní? Ale jak by jim to vlastně mohlo dojít, prozřel náhle Valerián, když mají mozek děravý jako ementál? Čas pro ně nehraje žádnou roli, jde úplně mimo ně, stejně tak jejich vzhled, vlastní jako cizí, všechno jedno. Jediné, co je zajímá, je ten červ někde tam uvnitř nich, který má stálou žízeň a chce pít, pořád pít. A já sem nemlich to samý, sem jeden z nich, prostě jen starej vožrala, panebože!

„Valeriáne, tak sakra chlape, vysyp na stůl šrajtofli,“ cloumal vousatý dědula s křivym nosem rukávem Valeriánovy košile. Ten jako v mátohách vytáhl peněženku a rezignovaně ji položil na stůl. Hostinský mezitím shrábnul peníze od Ervína s Kryšpínem a prohlížel Valeriánovu peněženku.

„Prázdná, sakra, uplně prázdná!“ rozčiloval se hostinský. „Tak dobře, zbytek po vás chtít nebudu, ale už mi sem víckrát nevlezete! Ten váš směšnej důchod si laskavě choďte prochlastávat jinam. A teď už vypadněte, zatracený dědkové!“

Nato se všichni tři staříci beze slov zvedli, vykročili ven do ledové prosincové noci a zamířili k domovu, pod Palackého most do třech zasněžených a vymrzlých papundeklových krabic, kde bydleli už řadu let.


Autor: Viki Shock

Vloženo: 17.2.2013



Komentáře (0)

Zatím žádné komentáře

Pošlete komentář
(nutný)
(není nutná)
CAPTCHA Image
Jiný obrázek